3.trasa
Α…Ω
Přihlásit Vítá vás 3.trasa
Neděle 16. prosinec 2018 12:39

Izrael 2010 - (2.část)

Z cest

...dokončení Sašina deníku


16. 10. 2010 - sobota

V 7.30 jsme opět vyrazili, tentokrát ne check pointem do Jeruzaléma, ale jen na jiné místo v Betlémě. Naším cílem byl chrám Zrození. V našich myslích stále ulpívá představa Ježíška, uloženého v jesličkách ve chlévě, jak na něj dýchá oslík. Nic takového! Ježíš se narodil v jedné z jeskyní, nad nimiž v současnosti stojí zmíněný chrám. Oslíka by tam asi nedostali. Je to zase chrámový komplex jako na Golgotě, hlavní loď je ortodoxní, vedlejší arménská, nově přistavěná katolická. Hlavní jeskyně, kde se údajně Ježíš narodil, byla právě obsazena liturgií, takže prý máme 20 minut počkat. Šli jsme se podívat po ostatních chrámech a jeskyních, do té hlavní jsme jen nahlídli přes mříž. Když jsme se vrátili, zjistili jsme, že před hlavní jeskyní už jsou tři jiné výpravy, a že tam právě začíná další liturgie – prý na hodinu. Někteří se rozhodli, že se do jeskyně Zrození musejí dostat stůj co stůj, my s Petrem a několik dalších jsme odmítli hodinu stát nalepeni na cizí těla, a tak jsme vyrazili ven, do ranního sobotního Betléma.

Betlém je prakticky arabský. Prošli jsme turistickou částí, a ocitli se ve zcela arabském světě, kde kromě nás jiní turisté nebyli. Osvěžující! Ovoce, koření, sazenice, oříšky, semena, arabské oděvy, zboží všeho druhu. Koupili jsme jako dárky olivové oleje, náramky pro malé opičky Nelu a Klárku a náušnice pro Káťu. Do hodiny jsme se vrátili, a ještě další půlhodinu čekali na zbytek, než se vynoří z fronty.

Autobus nás odvezl na Pole Pastýřů, kam přiletěl anděl zvěstovat pastýřům narození Páně. Je to hezký park s novým kostelem, jehož tvar má připomínat pastýřský stan. Hned vedle jsou vykopávky byzantského chrámu z IV.-VI. století n.l.. Řidič to asi chtěl, tak jsme navštívili další obchod se suvenýry.

Projeli jsme check pointem, a dál na horu Sion, kde je místo poslední večeře. V průvodci jsem to nenašla, asi se to tam jmenuje jinak. Mělo to být v domě nějakého bohatého měšťana, který sympatizoval s tehdy zakázanými křesťany. Dnes je to moderní kostel / klášter, spravovaný benediktýny. Hned vedle je památník Davidova hrobu, který je ovšem prázdný, tělo je nejspíš někde v Davidově městě. Prostor, kde se prázdný Davidův hrob nachází, je vlastně synagoga, takže ženy a muži se chodí dívat zvlášť. Také jsme se byli podívat v kostele Usnutí Panny Marie (Hagia Maria Sion). Panna Maria totiž podle pověsti nezemřela, jen usnula, a byla vzata rovnou do nebe. V kryptě leží její socha z třešňového dřeva.

Po prohlídce jsme došli společně na Golgotu, kde byl rozchod a později sraz. Další sraz byl u Jaffské brány. My s Petrem, Petrou a Vaškem jsme se prodrali arabským trhem do malého bistra na oběd (kebab, hodně různých salátů, čerstvá granátová a pomerančová šťáva), a pak jsme pokračovali k Damašské bráně. Tam už prakticky žádní turisté nebyli. Cestou zpátky jsme koupili tričko pro Kristýnku (Petr vtipně usmlouval cenu napolovic) a sedmiramenný svícen pro Honzu (taky to usmlouval, a pak v autobuse radostně dráždil Járu, který ho předtím koupil o pár šakalů dráže).

Pak jsme si v jedné boční chodbě (absolutně bez turistů) našli malou kavárnu – jen pár židliček a plastové stoličky místo stolků, a pár kuřáků vodních dýmek. Dali jsme si kávu, vařenou v džezvě (kovová nádobka na vaření kávy přímo na ohni nebo v horkém písku). Chodba končila východem ke Skalnímu dómu, ovšem hlídkovali tam vojáci a nikoho tam nepouštěli. Nás ale nechali postát na schodech a fotit – tak blízko jsme se k Chrámové plošině předtím nedostali.

Došli jsme zase ke Zdi nářků a v klidu čekali, až se objeví ostatní. Nikdo nešel, až někoho napadla pochybnost – že by tahle brána nebyla Jaffská? Nebyla. Klusali jsme do kopce k další, ale to byla Sionská. Na můj dotaz mi jeden z řidičů přistavených autobusů řekl, že „Jaffa gate“ je odtud asi 20 minut. Petra tedy zavolala Mirovi, ten řekl, že pro nás přijedou (stejně se jelo okolo). OK, tak jsme stáli u silnice. Pak ale Petře přišla zpráva, že nás Miro hledá u brány, a my nikde. Přišel pro nás totiž pěšky. Klusali jsme k bráně, našli jsme Mira a pak zase klusali asi 5 minut na křižovatku. Zdržení bylo asi půl hodiny. Všem jsme se omluvili, spíš se všichni smáli, než aby se zlobili.

Na večeři jsme jeli do (údajně) beduínské restaurace Tent. V beduínském stanu jsme už byli v Jordánsku, takže jsme už představu měli – tohle ale nebyl žádný stan, jen ho měl připomínat pytlovinou, zavěšenou pod stropem, a barevnými potahy. Nicméně celek působil docela příjemně. Dostali jsme spoustu různých salátů, pak kebab s hranolky, které rozhodně k žádnému beduínskému jídlu nepatří. Ale budiž. Všichni si dali pivo, Petra a já místní víno, dobré, ale nekřesťansky drahé – hm, u beduínů…

Po večeři přišel Miro, že potřebuje nějakého šoumena a neomylně si vytáhl Járu. Převlékli ho za beduína, a spolu s ním dvě nejmladší kočky za beduínky – těm dali dlouhé černé šaty a šátky s penízky. Jára se s potěšením producíroval, dámy se pokoušely o břišní tance – to by jim puritánští beduíni asi dali! Jára ten den neměl nejlepší náladu, ale tohle ho rozveselilo. Moc se nám to líbilo, všichni tleskali.

Dostali jsme ještě malý čtvereček přeslazeného dortíku a mrňavý papírový koflík kávy. Byli jsme všichni utaháni celodenním běháním v horku, a tak jsme se zaradovali, když už přijel autobus. Nalili jsme si s Petrem panáka whisky a pustili si BBC. Dobrou noc!

17. 10. 2010 - neděle

V 7.30 opět nástup do autobusu; vyrazili jsme směr Jericho. Cestou jsme se zastavili v Judské poušti ve vádí Quelt, kudy kdysi probíhala cesta mezi Jerichem a Jeruzalémem a dál na sever. Byl to nádherný pohled na vlnící se krajinu barvy bílé kávy. Samozřejmě tam byli beduíni s oslíky a velbloudem a spoustou korálů a náramků. Na dohled byl Jordán a Jordánsko.

Jericho je nejstarší město na světě – 9 000 let. Je to zelená oáza, napájená Eliášovým pramenem – dokáže to zásobit 25 000 obyvatel. Je tu prý 20 archeologických vrstev. Pojem „trouby z Jericha“ každý zná: Izraelité přitáhli k městu, a chtěli se v něm usadit. Potíž byla v tom, že město už své obyvatele (Kanaánce) mělo, a ti se dobře opevnili. Izraelité neplýtvali silami, a začali troubit, a troubili tak mocně, že hradby popadaly a město bylo dobyto. Archeologické nálezy však legendu vyvracejí – když Izraelité přišli, hradby už byly pár století pobořené. O zvelebení města (zahrady, rybníky, hippodrom, palác) se postaral zavrhovaný Herodes. Teď už je z té nádhery jen archeologické naleziště.

U parkoviště autobusů je větší obchodní dům, v hale jsme nalezli sazenice Jerišské růže! Vypadalo to jako suché keříky levandule v papírových krabicích s celofánovými okénky. Vedle byla váza naplněná vodou, a tam se jedna z růží z Jericha rozrůstala a zelenala se.

Dál jsme jeli do Kumránu, což je archeologické naleziště u Mrtvého moře. Ve zdejších jeskyních se ve 2. století př.n.l. usadila zvláštní židovská sekta Esejců, kteří zde žili v naprosté odloučenosti a zcela asketicky. Měli velmi přísná pravidla, a prohřešky trestali nejraději vyloučením z komunity na delší či kratší čas. To musel být v poušti dost krutý trest. Tato pravidla a biblické texty psali ti osvědčení na svitky – v hebrejštině a aramejštině. Vykopávky odhalily kuchyň, společenskou místnost, očistnou lázeň, hrnčířskou dílnu, sklady, písárnu, strážní věž, nádrže na vodu atd. Vypadá to, že tu žili jen muži. Svitky uzavírali do hliněných nádob a poschovávali je do jeskyň a štěrbin okolních kopců. První svitky byly objeveny teprve v roce 1947, pak se do toho dali hledači, a našli jich tisíce.

Pokračovali jsme do Massady, což je pevnost na kopci, vybudovaná opět Herodem Velikým. Z parkoviště tam jede lanovka, ale s tím asi nemá Herodes nic společného, ten měl otroky. Pevnost je vlastně malé městečko, jsou tam ubikace, palác, několikery lázně, sauna, obří nádrže na vodu (s vodou hospodařili úžasně), synagoga.

Za židovského povstání obsadili Massadu židé; což se Římanům moc nelíbilo, takže je oblehli a nějaký čas marně dobývali. Pak zkonstruovali obří beranidlo, a tím si zajistili vítězství. Obhájcům bylo jasné, že až přijdou Římané do centra pevnosti, muže popraví a z žen a dětí nadělají otroky. Rozhodli se vzájemně pozabíjet, a to také udělali. Když se Římani dostali dovnitř, našli jen hromadu mrtvol a jedinou živou ženu se dvěma dětmi.

Bylo to Pyrrhovo vítězství. Tak to aspoň vykládá americký seriál Masada s Peterem O’Toolem, který byl o tomto boji natočen, a z něhož byly úryvky použity v úvodním krátkém snímku, který promítali dole v hlavní budově u parkoviště.

Jako celek pevnost působila ohromujícím dojmem – co všechno ti lidé před naším letopočtem, kdy my jsme ještě zápolili s pazourky, dovedli?

K večeru jsme se ještě jednou dostali k Mrtvému moři, nechali se v něm hřát a houpat.

Měli jsme ještě na programu brusírnu diamantů, ale časový rozvrh zase silně nevycházel, tak jsme nakonec přesvědčili Mira, aby to odvolal. Mirovi se odvolávat nechtělo, ale nakonec sám uznal… Tak jsme mu zatleskali a jeli do hotelu.

Po večeři jsme s Petrem vyrazili utratit posledních 50 šakalů, které nemělo cenu měnit. Petr u každého krámku a u každé věci naštvaně vrčel, až se ukázal krámek, kde prodávali i víno – koupili jsme 2 lahve místního po 24 šakalech, a bylo vymalováno.

Ještě nás čekal poslední večírek u Dáši a Járy, při kávě s rumem a zbytku vína jsme probrali jak báječný a naplněný to byl zájezd. Pak jsme se odebrali asi na 3 hodiny do postelí.

16. 10. 2010 - pondělí

Budík nás vzbudil v půl jedné, v jednu jsme odjížděli. Asi za hodinu jsme byli na letišti, a říkali jsme si, co tam budeme do 4.45 dělat? Mohli jsme být bez starosti, Izraelci mají tolik bezpečnostních procedur, že čas byl zcela naplněn. Jedné paní, co nemluví anglicky, jsem asistovala u rozbalování kufru, zase se jim nelíbila mořská sůl. Když už se ujistili, že to nic jiného než sůl není, ptali se ještě, kde ji koupila, proč ji koupila, a kdo ji bude užívat.

Let trval asi 3.30 hodiny, najednou se to všechno rozprchlo. Ještě že jsme v letadle seděli za Mirem a mohli mu poděkovat.

Bylo to fakt super, viděli a zažili jsme toho strašně moc! Hlavní dík patří Dáše s Jardou, kteří nás na zájezd dostali, a Alence Fenclové, která to všechno zařizovala.

Cestovní kancelář Palomino se taky vytáhla, Alenka se někde potkala s jinými Čechy, ty prý to stálo víc, a viděli míň.
Prostě paráda. Teď jen dát dohromady fakta a fotky…

Cestou domů jsem se děsila, co bude za průšvih s topením; a fakt, na teploměru jsme měli 11 stupňů. Kotel vypadal v pořádku. Ovladač má v bytě naše podnájemnice Jarmilka. Jak jsme si experimentálně ověřili, přepínáním asi lehce posunula baterky, a ty ztratily kontakt. Pro jistotu jsme tam dali nové a pořádně zmáčkli k plíškům ovladače, a kotel naskočil.

Asi moje přání u Zdi nářků, ať se nekonají velké průšvihy, izraelský pán bůh vyslyšel.

Saša Havránková

 

0 komentářů

Uživatelské menu






Nevíte, jaké máte své heslo?

Z uložených fotek