Začátky Trojky očima Vaška Vyšohlída

Vašek Vyšohlíd vzpomíná na začátky 3.trasy, přiložena vzpomínka jeho ženy Květoslavy

Jak to bylo se založením TAKu je známo z TAKových stránek. Stalo se tak v menze vysokoškolských kolejí v Podolí po zkušenostech některých účastníků polských Rajdů. Spolu se založením TAKu vznikly i první "trasy". Pár lidí, kteří chodili do nedaleké hospůdky na „mamuta“ což byla sekaná s hořčicí a chlebem se dalo dohromady.

Všechny, kteří byli u založení 3. si už moc nepamatuji. Byli to mimo jiné Standa Talich zv. Plonk, Vláďa Stinka alias Razim, Karel Zeman – Ptínek, Pavel Snop a Pepa Čermák – z těchto jediný pražák a také já. Pro TAK začala práce na první Stezce - kam, plakáty, odznaky, které se vyráběli v dílnách na Karláku. Bylo třeba sjednat noclehy, o které se postaral někdo z trasy osobní návštěvou v jednotlivých místech a vyjednáním zvláštního vlaku na výchozí místo pochodu. První Stezka byla v Krkonoších se zakončením v Harrachově na Rýžovišti. S námi cestovali i kolegové z Polska, nezapomenutelnou byla Vieszlava, jejíž druhé jméno si už nepamatuji.Velice rychle se rozšířilo hoocky-cooky, což byl tanec v kruhu za zpěvu s doprovodem kytar. Výbava na prvních Stezkách sestávala z toho, co měl každý na sobě, tenkého spacáku, pohor, slušivého klobouku a kletru, ve kterém byla skrovná zásoba většinou z menzy – rybičky v tomatě, paštiky, kus chleba a nějaké triko na převlečení. Po zakončení, soutěžích a zazpívání hoocky-cooky následoval husí pochod za udiveného zájmu místních na nejbližší nádraží, kde nás čekal zvláštní vlak.

Brzy ovšem bylo třeba opentlit naši partu větším počtem ženského pohlaví. Agitace na pražských školách mnoho nevynesla a tak jsme se s Karlíkem a Pepou rozjeli do Liberce. Mezi libereckými děvčátky jsme měli úspěch především na pedagogickém institutu. Díky jejich kontaktům s místní strojárnou se na dalších Stezkách objevili Milan Březina, Jirka Tomáš zv. Fotr, Drahoš Fencl, Květák , Zdeněk Sokolář a další. Z Hanapetrovky jsme přilákali Mirdu Hozu a Alenku Gerbelovou. Z dalších členů trojky musím zmínit i Charliho a později i Cuce. Milan Březina, který jeden čas vedl 3.zmizel do ciziny, na jeho bratra Vlastíka máme následující vzpomínku z pera mé ženy Květoslavy.

Jak voní Stezka.....aneb vzpomínka taky libereckého děvčátka. Vracíme se v noci zvláštním vlakem ze 4. Stezky, tentokrát to byla Šumava. Unaveni, plni zážitků z nábližek v neobydlené krajině, bez možnosti pokračovat domů do Liberce, přijímáme nabídku Milana Březiny k přenocování u jeho maminky. Je nás 5, plížíme se nepozorovatelně do obýváku a okamžitě usínáme. Na ranní probuzení v malém pražském bytě se nedá zapomenout. Na zemi ve spacáku vnímáme úžasnou vůni nápoje tehdejší doby – malcaa a čerstvého pečiva. Usměvavá maminka Březinová se nás vůbec neděsí a mladší bratr Vlastík nás se zájmem pozoruje. Prostě pohoda. Asi jsme se líbili(y)! Na další Stezce už byli Březinové oba. A čas Stezek utíkal. Na naší voní většinou griotka. Ale ty první stezky mi budou připomínat vůní malcaa. Vzpomenu si na kluky z Prahy, kteří přijeli do Liberce pozvat holky z peďáku na 3. Stezku, aby jejich 3. Trasa byla pestřejší. Na našeho starého profesora dětské literatury, který nám radil, abychom si našly nějakého strojaře, na spoustu hezkých přátelství a lásek. Díky všem klukům ze strojárny, co vymysleli Stezku! Myslím, že malcao se už neprodává, na jeho vůni však nezapomenu.