Vzpomínky Tomáše K. - Boty

Andreo,

tak trochu inspirován krásnou statí Toníka Cuce jsem přeci jen pojal představu, jak by TAKová historka mohla vypadat a třeba i někoho zajímat. Chtěla jsi něco z dob mého šéfování. Šéfoval jsem rád, myslím, že jsem v rámci trojky i některé věci nastartoval – první trojkový e-mailový adresář, začal jsem informace po trase šířit elektronicky a to dokonce v době, kdy jsem ještě neměl doma internet a chodil do internetové kavárny (protože jsem nějakou dobu v těch letech byl nezaměstnaný, tak jsem v práci nemohl) a připojoval jsem se v barvách trojky ze své podpory v nezaměstnanosti J. (Ivan Hubáček mi tenkrát řekl, že to tak mohou dělat jen ti praštění pražáci.) Ale byla to pro mne docela těžká doba a tak nemyslím, že mám vzpomínky, které bych chtěl zveřejnit. (Nebo prostě je to tím, že si v našem věku více pamatujeme z našeho mládí, než ze včerejška, nedej bože události před rokem! Tak trochu mne v tom utvrdil i ten Toníkův článek.)  Tomáš K.

Vzpomínek a historek z Trojkových stezek– těch krásných i poučných je samozřejmě mnoho a pohříchu (i popravdě), ty dávné se nám zdají ještě krásnější.

Boty – to je téma pro každého stezkaře, a obzvláště tehdá, kdy denní trasa měla těch „30“ i více. Připočteme-li batohy vždy se spacákem a vařičem a jídlem na dobu od středeční noci po nedělní pozdní večer, záleželo na nich hodně. A zkazit si nohy ve špatných botách – to byl strašák.

Pak ještě bylo řešení. Šli jsme - skupina mých dávných spolužáků, na které dnes z trasy sotva kdo vzpomene (Karel Snopek, Honza Vojtíšek, Lída Šedivá?, …) a také „Květák a jeho harém“ ze Zátoně u Větřní do Rájova. Teplo, nádherné počasí, měkká travnatá polní cesta. Kdo by odolal – těžké boty po několika dnech chození jsme přivázali na batoh a pěkně bosky po travičce. Pak jsme nějak přešli již na jakousi silničku, ale nebyl důvod boty nazouvat. Kolem nás začal pomalu předjíždět traktor s vlečňákem. Hbitá děvčata vycítila šanci k ulehčení „údělu stezkaře“ a přemluvila traktoristu, aby nám ty batohy vzal kousek cestou dopředu. Však stačí do Krumlova. Ten povoz tam přeci jen jel. Pár kilometrů po asfaltu bosky (boty byly přeci s batohy na vlečňáku) pro netrénované šlapky není až tak moc, ale brzy to pocítíte – nejen na chodidlech.

Kdyby ale jen do Krumlova. Od silniční cedule „Krumlov“ se rozhlížíme po všech hlavních i vedlejších cestách, po všech křižovatkách, kde uvidíme zaparkovaný traktor. Ten nikde! Poledne na krku, my hlad a žízeň.

Český Krumlov tenkrát sice zdaleka nevypadal tak, jak ho známe dnes (byl i trochu barevnější), ale restaurace a hotely ho zdobily již tenkrát. A zkuste vstoupit do hotelové restaurace (i když 3. cenové skupiny) bosi!!! Vyslali jsme vyjednávače Květáka, který po chvíli vystoupil před hospodu a vítězně oznámil „Můžeme tam i bez bot!“

(Mezitím jsme někde odchytili jazyka, který nám sdělil radostnou novinu. Řidiči traktoru se nás zželelo a batohy nám převezl až do místa noclehu do Rájova. To bylo nadělení. No nějak jsme to překonali, vyhýbajíce se nastraženým kamenům a rozpálenému asfaltu a konečně jsme se v Rájově sešli se svými botami. Kupodivu, druhý den jsme to nijak neodskákali, ale byli rádi zase za své těžké pohorky.

PS. Ale víte co to byl „Květákův harém“? (Omlouvám se starším pamětníkům za tuto doušku.) Nerozlučná trojice spolužaček(?) a kamarádek. Libajka, Věra a Vlaďka – a samozřejmě, bez Květáka by to nebyl harém. Děvčata se na něj lepila a Květák obletován a spokojen. Ale měl i povinnosti.

Snídaně: Květák připravil chleby, otevřel masovou konzervu a přiděloval. „Květáku máš sůl?“, „Květáku máš trochu pepře?“, „Květáku, ten čaj je málo sladký!“, …. to štěbetal Květákův harém a Květák vždy připraven! Ale vrchol. „Květáku, máš párátko?“ ...a to prosím nekecám, Květák zalovil v báglu a vytáhl párátko!

TAK TAKoví jsme byli. (1969)